Přemýšlím a dívám se na svět ze své bubliny. Tak jako každý z té své. Ale každý z nás má tu svou bublinu jinou a abychom se někdy potkali jako lidé, musíme z té naší vystoupit. Podívat se na bubliny ostatních lidí a pokusit se tu jejich bublinu pochopit. Protože jinak se nemůžeme nikdy setkat.
Přemýšlím o tom, co je skutečně opravdové a autentické. Přemýšlím o té hranici mezi uměním, autenticitou a přirozeností. Ten um je asi umět skloubit všechny tyto 3 věci dohromady. Každopádně to může dělat jen ten, kdo je zná.
Často nadávám na život na vesnici. Pak zase vidím, že i život ve městě má své stinné stránky. Lidé, co bydlí ve městě by rádi na vesnici a lidé, kteří žijí na vesnici si chtějí zkusit život ve městě. Obojí je v něčem dobré a v něčem špatné, samozřejmě.
Zajímá mě tento rozdíl v souvislosti s opravdovostí. Jak to je, co myslíte? Jsou lidé, co žijí na vesnici více autentičtí, než ti, co žijí ve městě?
První věc, která mi okamžitě přichází na mysl, je to, že opravdu vidím, jak se lidé ve městě často ukryjí do své ulity, do své anonymity. Snadno se schovají za sociální sítě. A vypadá to, že jsou lepší, že jsou „cool“. Ale když se s nimi potkám „face to face“, je to těžké. Uhýbají. Tento intenzivní kontakt je pro ně příliš.
Určitá anonymita je dnes už i na vesnicích, to ano. Ráda si představuji časy, kdy bylo normální, že lidé se každý den viděli, že se znali se svými sousedy. To už dnes mizí. Lidé měli na všechno mnohem víc času, nikam se nehonili. Představuji si, že ještě mnohem a mnohem dřív lidé žili ve vesnici jako v určité domorodé komunitě. Vzájemně si pomáhali, vzájemně k sobě měli respekt a úctu a současně byli svobodní.
Taková představa zní možná utopicky. Ale já věřím, že se k tomu pomalu zase vracíme. Samozřejmě, často uvažuji o tom, že mě také určitá anonymita vyhovuje. Řekněme si to narovinu. Lidé na vesnici často a rádi řeší všechny ostatní, jenom ne sebe. Ale není tato vlastnost prostě lidská? Takoví lidé jsou i ve městě, akorát je tam mnohem víc lidí, tak to není „tolik vidět“.
Jenomže, co je vlastně právě v životě tak důležité? Kam vlastně kráčíme? Možná je dobré položit si tuto základní otázku: „Jak vlastně chceme žít? A co je důležité?“ Co je víc? Kde se cítím být víc šťastná? Když jsem přirozená a sama sebou?
Na vesnici je mnohem víc prostoru. Dá se tam lépe dýchat. Doslova i metaforicky. Když se přenesete nad „jedna bába povídala“ a „další vesnické klepy“, pak je tam příjemnější energie. Méně lidí, více zvířat. Méně lidí, více vzduchu. Méně lidí, více lesů, rostlin, stromů…
A co je tedy pro vás důležité? Bydlet v paneláku ve městě, kde není protor na pozitivní energii? Kde není prostor pro vstup jakékoliv energie s vyšší vibrací? Můžete vyhlédnout z okna a říct si: „Na světě je přece krásně.“?
Co myslíte, když budete opravdoví ve své přirozené nedokonalosti, budete šťastnější?
Ráda si představuji místo, kde žiji. Je to místo, kde jsem svobodná. Místo, kde nemusím být v systému. Místo, kde je prostor pro mou přirozenou autenticitu. Místo, kde je prostor pro mé dary a talenty. Místo, kde se nemusím za ničím honit. Místo, kde můžu jen tak být.
A co vy? Věříte, že existuje místo, kde můžete být opravdoví?
To místo není nikde venku.
To místo je uvnitř Vás.