Jak jsem se zbavila závislosti na cukru

Existují dva typy lidí. Jeden holduje cukru, považuje to za normální běžnou věc a nedělá si kvůli tomu výčitky. Druhý holduje cukru, ale každý den si dělá výčitky a tak nějak tuší, že není normální přejídat se cukrem.

Znáte ten pocit. Dáte si něco sladkého – třeba čokoládu – ta malá chvilka, než se rozpustí v ústech. Mňam… A už je to pryč, rozpuštěná čokoláda putuje do žaludku a rychlostí blesku se uvolňuje do krve… Ano, a ten pocit cukru v krvi! No to je báječné. Hned se cítíte jako malý kojenec u maminky. Že přeháním? Možná…

Ty pocity v těle jsou téměř identické. Proto je cukr v tomto směru velmi nebezpečný. A nechápu, že v dnešní době stále existují „tetičky“, které vám budou tvrdit, že: „Děti cukr musí jíst! Děti cukr potřebují!“ Oh, vážně? A všimněte si, že to většinou tvrdí lidé, kteří sami cukru holdují každý den a ještě mají nějaké pokřivené vnímání mateřství. Třeba, že je lepší, když se děti nekojí, apod.

Když se nad tím trochu zamyslíte, dojde vám, že všechny tyto, na první pohled rozdílné věci, spolu hodně souvisí. Ale to už je problematika závislostí obecně a o tom tento článek není.

Jako malá jsem milovala čokoládu. To víte, dřív se to tak neřešilo. Zvlášť v devadesátkách. Byla najednou tuna cukru, tak proč to dětem nedat, že? A o pár let později se najednou u nás rozjela vlna obezity. Divné, že? Musím tedy říct, že naštěstí jsem obezní nebyla, dětství strávené na vesnici a čerstvý vzduch to zřejmě vykompenzoval. Ano, to byla ta doba, kdy se ještě chodilo „s holkama jen tak ven.“

Nicméně v pubertě už jsem se nad touto závislostí trochu zamýšlela a začalo mi to vadit. Bylo lepší, když byla holka hubená. Byla oblíbenější, líbila se víc klukům! A zdálo se, že ona nějak ví co má jíst nebo dokonce sportuje. To pro mě byla velká neznámá. Tak jsem se neustále vydávala na cestu experimentování, různých diet a snažila jsem se hlavně vyřadit cukr.

Jenomže…

Pořád mi to nešlo, vydržela jsem to tak maximálně týden a pak jsem v tom zase lítala. Kobližka. Čokoláda. Sušenka. Uá! Proč?!

A tak se to střídalo sem tam, jedna vlna bez cukru, jedna vlna s cukrem.

Až jsem si jednoho dne řekla… A dost. Rozhodla jsem se, že teď nebo nikdy. Ze dne na den jsem prostě cukr přestala jíst. Moje touha po tom, být štíhlá a bez závislosti na cukru byla větší, než si dát do pusy rozkoš, která trvá minutu. Ten dobrý pocit, že jsem bez cukru, byl dlouhotrvající.

K tomu mi hodně pomohl med.

Každé ráno jsem si dávala jednu lžičku medu do čaje. Ráno kalorie snadno spálíte, takže nemusíte mít žádné výčitky, že jste si dali med! Postupně mi to přestalo chutnat úplně a dneska už si čaj neosladím ani medem.

Zkuste to i vy. Zkuste si nahradit cukr medem. Ale pozor. Nesmíte sníst denně půl sklenice medu, to by nefungovalo samozřejmě. Dejte si po ránu pouze jednu lžičku. Večer se můžete těšit, že si jí ráno dáte a současně budete mít pocit uspokojení, že nejste úplně bez sladkého.