Jupí! Konečně ráno vstávám a cítím se tak skvěle, jak ještě nikdy. Dívám se do zrcadla a jsem skutečně spokojená sama se sebou. Dokonce i po ránu. Fakt! Zmuchlaný obličej a šikmé rozespalé oči mi vážně nevadí. Spíš bych řekla, že dodávají mému vzezření lehkou roztomilost.
Ano, skutečně jsem se zamilovala sama do sebe. A roztomilostí ani šikmýma očima to skutečně není. Všechny tyhle věci jsou nepodstatné v porovnání s tím, že… Jsem prostě hubená.
Ze začátku, jsem každé ráno, při cestě na toaletu, koukala do zrcadla a přesvědčovala se o tom, že mé hubnutí není jenom příjemný sen, pozůstatek z noci. Musela jsem se každé ráno přesvědčovat a měla jsem fakt pochybnosti o tom, jestli toto jsem skutečně já. A co když se druhý den probudím a zase tam budou zpátky ty špeky? Skutečně se TO děje? Fakt hubnu? Wow…! Každý den, po dobu 3 měsíců. Ano. Musela jsem dohnat všechny ty roky, kdy jsem se na sebe nemohla ani podívat.
A pak to pomalu přicházelo…
Lehký vtíravý pocit svobody. Nemyslím takovou svobodu, kdy si říkáte, že si můžete dělat cokoliv. Nemyslím, tu svobodu, kdy vám přijde výplata a vy si konečně můžete koupit věc, na kterou se už týden těšíte. Nemyslím tu svobodu, kdy ráno vstanete, podíváte se do skříně a můžete si na sebe vzít cokoliv, protože vám sluší všechno. I když toto s tím také hodně souvisí.
Co je to za pocit?
Hmm.. Jdu ven, je mi dobře, nikam nespěchám. Jdeme na procházku, děti se rozutečou a jdou zkoumat přírodu. Nádech, výdech. Je mi fakt příjemně. Nemusím řešit jak vypadám. Nemusím řešit, že mě někdo vidí a já musím mít narovnaná záda. Je mi tak dobře, že se musím dokonce pousmát nad vlastní existencí: „Vidíš, nemusíš se brát zas tak vážně.“ Mrkám sama na sebe nebo vyplazuji jazyk. Jestli někdy v životě nic nedávalo smysl, tak kvůli téhle chvíli do sebe všechno zapadá.
Vyhřívám se na slunci, zavřu oči. Nemám už neustálou potřebu se schovávat. Já vím, změnilo mě to. Už se neschovám, i kdybych chtěla. V dálce slyším datla (ťuk-ťuk-ťuk) a dětské hlasy. Jemný vánek si pohrává s mými vlasy, které nejsou umyté, ale mně je to jedno.
Odevzdávám se.
Je to o tom, že nemusím řešit vůbec sama sebe. Přestávám být v rozporu sama se sebou. Jenom tak teču, jako řeka. To, co přichází vítám s úsměvem a když se mi to někdy nelíbí, učím se naslouchat Vesmíru a Životu. Jsem prostě taková, jaká jsem. Dokonalá ve své nedokonalosti. V autentickém plynutí. Je mi jedno, co si o mě kdo myslí. Projevuji se svobodně, jak to zrovna cítím.
Skutečná vnitřní svoboda totiž vychází ze přijetí sebe sama. Bez podmínky.
A jak s tím souvisí mé hubnutí?
Zásadně.
Vždycky jsem si totiž myslela, že když je mi vidět špek, je to špatně. Lidé to uvidí a nebudu se jim líbit. Já sama jsem se s tím „špekem“ necítila být v pohodě. Byla jsem v rozporu sama se sebou. Věřila jsem tomu, že hubení lidé jsou lepší, než ti tlustí. A o skutečných vnitřních pocitech ve svém těle jsem toho mnoho nevěděla. Nicméně jeden jsem znala dobře.
Pocit selhání a vlastní nedostatečnosti.
A kvůli čemu? Že mám špek, který vidí ostatní?
Až když jsem se vydala na svojí cestu hubnutí, začala jsem chápat, že to, jak mě vidí ostatní není o žádném mém špeku. Ale že je to o tom, co ze mě vyzařuje. Že je to o tom, jak se sama cítím. A to, jak se zrovna teď cítím, od toho se odvíjí všechno ostatní. Jak na mě ostatní reagují, jak mě vidí, co si o mě myslí. Byl to takový můj vlastní aha moment, kdy se mi konečně podařilo vystoupit z bludného kruhu.
Ano, byl to právě pocit vnitřní svobody, díky kterému jsem mohla vystoupit z bludného kruhu. Díky tomu jsem konečně mohla začít zhmotňovat svůj sen z dětství. A díky tomu, že jsem se přijala ve své nedokonalosti mohlo mé tělo začít opravdu a skutečně zářit.