Stála jsem nahá. Stála jsem pod kopcem. Kolem sníh, mráz a led. Malé bodavé sněhové kroupy mě štípaly do nahé kůže. Byla mi zima. Byla jsem promrzlá na kost. Věděla jsem, že musím vylézt na tu horu. Věděla jsem, že to musím udělat, nevěděla jsem proč.
Možná že umřu, říkala jsem si. Na tu horu nemám šanci dojít. Ne, když jsem nahá, bez oblečení, bez bot, na prstech omrzliny. Ne, když fouká studený vítr a s každým nárazem z mého těla vyfoukává teplo. Nemůžu tam dojít živá.
Nic jiného mi nezbývalo. Šla jsem, co mi síly stačily. Po cestě jsem se poškrábala o trní. Mezi stehny mi tekla krev. Malé potůčky červené krve. Je možné, že i vykrvácím napadlo mě.
Cítila jsem se velmi slabá. Hodně krve ze mě odteklo.
V hlubinách sebe sama.
Nemohu na horu vylézt. Proč musím teď? Nemohu počkat do jara?
Ležím. Je mi už příjemně. Všude kolem noc, měsíc se ztrácí, brzy v Novu. Krajina utichla, vítr odvál nepříjemné myšlenky. I životní sílu. Malé sněhové vločky padají na bílou Zem. Je tu jako v Ráji? Už jsem mrtvá?
Ležím, odevzdávám se. Nemám sílu už jít dál. Uprostřed cesty. Nahá. Umírám.
Nemohu si s sebou nic vzít. Vše tu nechávám. Jen sebe si beru s sebou.
Krvácím. Vše, co nepotřebuji odchází a vstřebává se do Země. Ze mě.
V hlubokém lese. Na dně černé studny, vysvitl paprsek jarního slunce. Probouzím se.
Už jsem mrtvá? Nebo je nový den? Už začíná nový cyklus? Začíná jaro?
Oči mě bolí při pohledu do Slunce. Tak dlouho v hlubině temnoty. Krev už neteče.
Dívám se do Slunce a znovu nabírám svou Životní sílu.
Dochází mi, že abych mohla umřít, musím se celá oddat procesu.
Abych mohla být znovu vzkříšena jarním dechem.
Měsíc co měsíc musíme skutečně umřít, abychom mohli opět začít žít.
Polož se. Odevzdej vše, co už nepotřebuješ a odevzdej se Životu. Nech řeku, ať tě zanese, kam má.💙