Práce na plný úvazek
Mámou se člověk nenarodí. Mámou se člověk musí stát. A je to práce na celý život i na plný úvazek. Vlastně to není práce, je to poslání… A taky řehole.
Jak říkají herci:
„Dělat tuhle práci není jen tak. Máte za to málo peněz a musíte podávat extrémní fyzický i psychický výkon. Vlastně ten, kdo dělá tuto práci, to musí brát jako poslání, jinak to nemůže dělat. Musí tomu být oddaný. Je to prostě řehole.“
A tak i my, matky, „sloužíme“ vyššímu poslání. Protože jinak bychom tuto práci nikdy nemohly dobrovolně dělat.
Rozhodla jsem se být mámou
Jenomže to rozhodnutí „být mámou“ k vám nepřijde z čistajasna. Musíte to vědět už dávno před tím, než se mámou stanete. A tak, jak dozrávalo postupně mé rozhodnutí, dozrávalo i moje „mámovství“. Uvědomila jsem si, že být mámou není „jen tak nějaká role“. Je to životní styl. Je to něco, co k vám už prostě navždy bude patřit. Asi tak jako my patříme k planetě Zemi. Stejně tak patří naše děti k nám.
Naplňuje mě to
Ze všech mých prací nejvíc. I když je to nejvíc nejnáročnější práce ze všech. Je to tvoření přímo ve hmotné realitě. Vkládáte sami sebe do něčeho dalšího, co si dál žije vlastním životem. Dává mi to veliký smysl.
Protože jsem máma na plný úvazek, rozhodla jsem se založit projekt Cesta hubnutí a psát tento blog. Psaní blogu není tak časově náročná práce a můžu ji dělat z domova a s dětmi. Je to krásná realizace mých nápadů, myšlenek a podnětů. Všechno ale muselo nejdřív dozrát do určitého stadia vývoje mé psychiky.
Proč jsem se rozhodla začít psát blog?
Všechno to začalo tím, že jsem se jednoho dne rozhodla, že prostě už musím zhubnout. Na toho lachtana v zrcadle se už nemůžu ani podívat. Na fotkách není žena, ale koule. Medvěd. Velryba. Prostě už jsem musela. Pustila jsem se do toho a podařilo se mi změnit svou psychiku. Přecvakla jsem své nastavení mysli z „nejde to“ do „jde to“. A ono to prostě najednou začalo samo jít.
Přebytečná kila navíc, která jsem nabrala po porodech, při kojení a pobytem s dětmi doma, najednou mizela lusknutím prstu. Každý den jsem se cítila lépe a lépe. Pochopila jsem, kdo skutečně jsem. A uvědomila jsem si, že tohle si prostě nemůžu nechat pro sebe.
„Sebeláska je nejlepší medicína.“
Ralph Smart
Bez důvěry v sebe a ve svou sílu to prostě nešlo. Překročila jsem milion zón komfortu a vyhrála spoustu vnitřních bojů, abych nakonec došla k bezpodmínečné sebelásce. Radostí a štěstím jsem neskákala jen já. Skákal můj muž i mé děti. Stala se ze mě totiž konečně šťastná máma.
Dnes už vím, že jediné, co mé děti potřebují, je mít šťastnou a spokojenou mámu.